Zimní víkendové Polsko

Polsko...no trochu nuda co? Taky jsem si říkala, ale to bych nesměla jet s rodiči a mladším bráchou.

Z původního plánu vyrazit brzy ráno se jako vždy stalo 9:30, ale vyjeli jsme směr severovýchod. Připraveni oděvem i obuví na tůru se brzy ocitáme v horách poblíž Bielsko-Biala. Když jsme stoupali do "příkrých" svahů hory (samozřejmě s desítkami zastávek na svačinu a čajíček které bytostně nesnáším), narazili jsme na jeskyň. Vstup tam zakázaný nebyl, mapka tam naopak byla a žebřík taky, tak proč to neprozkoumat?

 Mé nadšení zhaslo při pohledu na mamku. Je mokro, zima, nemám čelovku, lano, no a v neposlední řadě ani rozum. Jsem přece hodná dcera ne? Tak proto, že jsem věděla že půjdeme stejnou cestou zpátky, řekla jsem, že si to ještě rozmyslím (nemusela jsem).

Na těchto kopcích byla tou dobou ještě krásná zima. Na vrcholu Malinowske skaly jsme si dali další sváču, která tentokrát celkem bodla, taťka naciťuje kámen, mamka běhá bosky po sněhu, mladší brácha šmejdí kolem, jen já a můj pes se jevíme tak nějak jako běžní turisté. Dávno už jsem si zvykla jak netradiční a zároveň perfektní rodiny jsem součástí.

Cesta zpět se nese v dobré náladě. Brácha jezdí na lopatě, mamku jsme přesvědčili, že ten kopec, na který chce jít není ten odkud jsme přišli a zastávky ubývají. Stojíme zase u rozcestí k jeskyni. Vrhnu na mamku ten nejprosebnější výraz, jakého jsem schopna (Jsem přece dospělá ne? Ptát se vlastně nemusím.) Uvnitř mne se probouzí touha po dobrodružství...po tom neznámém, a tak trochu nebezpečném. Přestože se snažím pochopit matčiny obavy, po čerstvém rozchodu s osobou nenakloněnou spontánnímu objevování, zvědavost vyhraje. Slyším poslední větu nabádání že tedy jen první patro a dál ať mě ani nenapadne chodit. Moc to teď neřeším, uvidím, jak to tam bude vypadat, říkám si v duchu.

Opatrně slézám po zmrzlém a kluzkém žebříku do škvíry, která se zdála být širší. Když jsem se dole porozhlédla (a natočila story na Instagram), zhodnotila jsem, že opravdu sama dál nepůjdu. Pro tentokrát je moje duše uspokojena (prosadila se) a slíbila jsem jí, že příště přijdu v plné výbavě a probádám ji celou!

Zbytek trasy mám přednášku o tom, že nevím, kdy mám dost, že je fajn mít i cíle jako dodělat školu, a ne jen plavat se žraloky, no a že na něco byl můj bývalý vlastně fajn...prý bych to alespoň přežila. Částečně musím souhlasit (ne nahlas :D ). Jsem teď plná nápadů, jak zpestřit svůj život nevšedními zážitky, odjet pryč na co nejdéle, a hlavně se teď nevázat-na nic a nikoho (o dva týdny později jsem zadaná a je celostátní karanténa).

Poklidně dojedeme na ubytování. První nám zrušili kvůli koronaviru od italských dělníků, kteří do té oblasti přijeli a okolí tak 8 km bylo v karanténě, navíc rodina majitele měla chřipku, a tak nechtěli riskovat. Jaké je naše překvapení, když nás přijdou uvítat dva psi a kůň. Po chvíli se objeví i pan domácí a ukazuje nám prostor se stolním tenisem, soukromou posilovnou a nádhernou koupelnou s vanou uprostřed místnosti. Vše na mne dýchalo starožitným, avšak udržovaným dojmem. Majitel nám hrdě ukazuje knihovničku, která je vytvořená ze dveří 17. století, avšak busta dcery ve věku mého brášky na mě působí zvláštním dojmem.

Ráno jsme prohlédli celou zahradu s rybníčky i zvířaty. U jednoho z nich jsme objevili sošku dcery sedící na kameni. Kdyby nám včera neřekl, že je teď stejně stará jako já, myslela bych si, že umřela, ale třeba je to taky normální. Ostatně ono to, co je považováno za normální je dost relativní. Rozloučili jsme se a vydali jsme se do nedaleké kopalni soli Wieliczka. Od anglicky mluvící průvodkyně mluvící do ne-vždy fungujících přístrojů se sluchátky jsem pochytila tak polovinu výkladu, nicméně pořád o něco víc než mí rodiče nebo třeba bráška, kterému sem tam něco přeložím. Rozhodně tuto procházku nedoporučuji klaustrofobikům, nebo lidem kteří nechtějí chodit patra a patra po schodech. Pro ostatní je to ale určitě nádherná podívaná, jak něco takového může být 140 m pod zemí. Některá místa mi vzala dech.

Poslední zastávkou pro náš víkendový výlet je Krakow. Procházíme se kolem hradeb historického centra, zajdeme si na kafe a zákusek a k večeru zamíříme k hradu Wawel. Tento výlet sebou máme pejska, a ačkoliv je to ten nejhodnější a nejposlušnější pes na světě, tady si poprvé vyzkouším, jaké to je mít neposlušného psa, nebo alespoň tak nějak to vypadalo. Naše Fatimka totiž z nějakého mi neznámému důvodu nesnáší letající balony a když se objeví běhá a štěká jako střelená, dokud nezmizí z obzoru. No...tak tady nejen že byl balon, ale jelikož byl na laně a vytahovali lidi nahoru a dolů jako na vyhlídku, asi jen tak nezmizí žejo. Tak musel nakonec taťka s ní z druhé strany, kde nakonec stejně zjistil, že tam psi nesmí.

Sluníčko začalo zapadat a já s mým bráškou se jdeme podívat ještě na draka chrlícího oheň. Ten den má můj malej bráška 10 let. Naopak můj starší brácha co nevidět přiletí právě do Krakowa na letiště, odkud ho vyzvedneme a pojedeme domů. Já se sice nestihnu dnes vrátit do Brna abych zítra ráno mohla vyrazit na gymnastiku, ale to projednou zvládnu. Zapadám do postele po dlouhé době jak říká moje babička "vyzážitkovaná" a v sekundě usínám.